Divadlo jako hokej

Rozhodčí stojí na malém jevišti mezi oběma čtyřčlennými týmy. Má černobíle pruhovaný dres, píšťalku a tváří se přísně. Odsekává slova jako kusy flákoty: "Téma: V hospodě je zavřeno. Kategorie: Červená knihovna. Na přípravu pět vteřin. Délka improvizace dvě minuty." Červení a modří se shluknou na opačných stranách jeviště. Za pár minut, pokud rozhodčí neodpíská faul, budou diváci v hledišti hlasovat, který tým byl podle nich lepší. Kde jste se to ocitli? V divadle, nebo na hokeji? Na turnaji v divadelní improvizaci.

  Kroužil jsem v jarním odpoledni parkem na pražské Klamovce, v té útulnější části Smíchova. Protože jsem byl pozván na trénink divadelních sportů, hledal jsem něco sportovního. Na kopci tu stojí tenisové kurty a sokolovna. Ale ať jsem pátral jak chtěl... Nakonec jsem vytočil číslo. "Ten růžový dům dole, s kapličkou..." V suterénu malý sál s jevištěm. Nad námi někdo tloukl do bubnů, protože tu sídlí i Dům dětí a mládeže. Michaela Puchalková, jinak studentka pedagogické fakulty, zakladatelka a trenérka sportovně divadelního souboru PRA.L.I.NY (PRAžská Liga Improvizace NYní) je blonďatá, drobná a usmívající se. Přísného rozhodčího, který rozdává na potkání trestné body a zpraží kohokoli od diváků přes hráče po pomocné rozhodčí, jen hraje. Někdy trochu přehrává, ta nekompromisnost jí nejde úplně k pleti. S ligou improvizovaného divadla - tedy čímsi mezi divadlem a sportem - se seznámila na roční stáži ve Francii. Improvizovala za Marseille. Když se před dvěma lety vrátila, zkusila založit ligu u nás. Tak vznikl soubor PRA.L.I.NY, momentálně třináctičlenný. Trénují čtyři hodiny týdně, utkání je jednou za měsíc na Klamovce. Dva poločasy po čtyřiceti pěti minutách. Divácký úspěch je slušný, už se jim do sálu se sedmdesáti židlemi podařilo nacpat i sto padesát lidí. Teď hledají něco většího. Michaela mi princip ligy improvizovaného divadla vysvětlovala "na sucho" asi hodinu. Upřímně řečeno, nemá to cenu. Proto se pokusím o "přímý přenos".

  DIDAKTICKÁ UKÁZKA

Na Klamovce mají jeviště zhruba šest krát čtyři metry. V Evropě a Kanadě, kde mají divadelní sporty nejdelší tradici, se obvykle hraje v aréně, která docela věrně připomíná zmenšené hokejové hřiště i s mantinely. Kanaďané prý dokonce hrají i v hokejových dresech, obvykle dva týmy po šesti lidech. U nás musíme vystačit s tradičním jevištěm a týmy jsou, vzhledem k prozatímnímu nedostatku aktivních hráčů (kromě PRA.L.I.NY existuje v Praze už jen soubor DISHARMONIE) jen čtyřčlenné. Takže zatím soubor PRA.L.I.NY většinou hraje sám proti sobě rozdělen na dvě družstva. Na jevišti je konferenciér(ka) uvádějící celý zápas, rozhodčí, dva pomocní rozhodčí (sčítají divácké hlasy a sbírají předměty hozené po hlavním rozhodčím), klavírista (kvůli atmosféře) a dva týmy odlišené barevnými tričky (červení a modří). Pro příklad vyberme kategorii, které se říká Dopis. Po levé a pravé ruce rozhodčího stojí čelem k publiku po jednom zástupci týmu. Rozhodčí říká: "Kategorie Dopis. Píše ho kdo?" Někdo v publiku odpoví dejme tomu: "Traktorista." "Komu?" ptá se rozhodčí. "Fantomasovi," vymýšlí publikum co největší nesmysl. "Bez přípravy. Délka improvizace dvě minuty." A červený začne: "Nazdar, Fando, cos to zase vyváděl? Díval jsem se na tebe včera večer v telce, jak jsi visel za jednu ruku na vrtulníku..." A modrý, když má pocit, že ho něco inspirovalo, plynule naváže "... a chlapi v dílně řikali, že s tím tvým ksichtem ti stejně nezbejvá než dělat takový vylomeniny. Ale moje žena Božka se o tebe fakt bála, a když jsi letěl okolo Eiffelovky a neotevřel se ti padák, třásly se jí ruce tak, že vysypala buráky do postele..." Červený: "... To mi bylo divný. Jestli vy dva spolu něco nemáte?" Modrý: "... Tak jsem na ni uhodil a ona přiznala..." Červený: "... že když jsme byli loni v Jugošce, vlezl jsi za ní k nám do stanu podzemním tunelem..." Modrý: "... zatímco jsem já byl vrátit láhve v sámošce a vyvrknul jsem si na pláži kotník..." Červený: "... a taky říkala, že jsi ji přemlouval, aby s tebou utekla..." Modrý: "... jenže se nakonec ukázalo, že se do toho tunelu nenasouká, takže ti sklaplo, ty proutníku jeden zelenej." Červený: "Dobře ti tak, Karle." Někdy stihnou oba hráči dospět k pointě, pokud je nějaká napadne, jindy jde jen o sérii okamžitých nápadů a souboj ukončí čas a hvizd rozhodčího. Většina kategorií (Červená knihovna, Western, Komiks, Zpívaná - celkem je jich zhruba dvacet) je mnohem komplikovanějších, protože se v nich nejen mluví, případně zpívá, ale především hraje a někdy se do akce zapojí všech osm hráčů najednou. Ale na Dopisu je jasně vidět, v čem je podstata improvizačního zápasu, a ta je společná všem kategoriím. Nejde o to, protivníka vyšachovat, ale co nejlépe s ním spolupracovat. Protože když protihráči nadhodíte repliku, se kterou si neporadí, skončili jste i vy. A publikum zdviženými kartičkami (otočí je k rozhodčímu buď červenou, nebo modrou stranou) hodnotí, které družstvo víc přispělo ke zdaru celé improvizace.

Během zápasu může rozhodčí pískat fauly. Jsou jasně definované a nejčastěji se trestá právě to, když jeden z hráčů druhého neposlouchá, když sklouzne k vulgaritě nebo klišé, když míchá jednotlivé kategorie atd. Tak co, máte už o něco jasněji?

  TRÉNINK

Byly čtyři odpoledne, zápas se hraje od půl osmé a PRA.L.I.NY trénovala. Michaela, pořád bez pruhovaného trikotu rozhodčí a bez přísné masky, funguje jako trenérka. Po běhací rozcvičce následují živé obrazy.

"Jste autobusová zastávka bez lidí," oznámí Michaela a deset lidí se poskládá ve ztuhlé cosi, co by mohlo být, po pravdě řečeno, čímkoli. "Co jsi ty?" ukazuje Míša na jednoho po druhém. Nemohou si vymýšlet nesmysly, musí být něco reálného, co odpovídá jejich pozici. Kdo leží ohnutý na zemi, nemůže tvrdit, že je prosklená střecha.

"Betonový patník na zastávce."

"Rozšlápnutá pet-láhev pohozená na zemi."

"Oznámení o výluce."

"Mně nezbejvá než bejt ten patník, co je na konci."

Fak se zkoušejí rozehrávky v jednotlivých kategoriích. Liga improvizace pochází z frankofonních zemí, odkud přišla i většina herních kategorií, ale každý tým si rozšiřuje repertoár a vymýšlí svoje vlastní. Ryze česká je například kategorie á la Kundera: obvykle dialog mezi mužem a ženou s eroticko-existenciálním podtextem, kde kromě postav promlouvají ještě jejich vnitřní hlasy - jeden herec z každého družstva sedící pod pódiem. Takže ve výsledku to je vlastně mluvená a hraná čtyřimprovizace. To už jsou docela šachy. Při tréninku jde hlavně o to, naučit se poslouchat partnera, odhadnout, co udělá v příští vteřině, umět ho inspirovat.

"Trénovat se musí. Nelze spoléhat na to, že jsem pohotová a že to při zápase nějak zvládnu," vysvětluje Michaela. "Většina lidí, když vidí ligu poprvé, tak nevěří tomu, že to není nazkoušené, nebo má pocit, že by neobstála. Ale jde jen o to, vnímat druhého, nesnažit se tam vnutit násilím svůj příběh a reagovat na okamžité nápady."

Lidem z PRA.L.I.NY je bez výjimky mezi dvaceti a třiceti, studenti převažují, ale najdete tu i bankovní úřednici nebo podnikatele. Jsou tu i dvě herečky z konzervatoře, ale nedá se říct, že by divadelní sporty hráli jen amatérští nebo profesionální divadelníci. Je to svým způsobem divadelní kategorie sama pro sebe.

  ZÁPAS

Něco po šesté Klamovka ožila. Začalo se scházet publikum. Věková kategorie ještě o stupeň nižší než herci. Vstupné je padesát korun, u vchodu dostanete sešitek s pravidly, dvoubarevnou modro-červenou kartičku (na hlasování), látkovou pantofli (na házení po rozhodčím, případně komkoli jiném na jevišti) a papírek. Na ten napíšete téma. Pokud možno třemi slovy. Třeba: Slunečník v deštivém odpoledni. Žena opařená ve sprše. Vybouchla televize. O půl osmé je sál plný. Papírky vybrali pomocní rozhodčí do košíčku, hudba, liga začíná.

Krátká rozcvička, aby se herci rozehřáli a diváci naladili. Konferenciérka - blazeovaný výraz, květina a růžová blůzka - je tu hlavně proto, aby těm, co přišli poprvé, vysvětlila pravidla. To nemůže dělat rozhodčí, protože na to je její image příliš přísná a nepřístupná. Když se zdá, že diváci už vědí, o co jde (většina jich sem stejně chodí pravidelně, nejsou to diváci, ale sportovní fanoušci), může začít zápas. Téma vylosuje rozhodčí z košíčku diváckých nápadů. Soutěžní kategorii určuje rozhodčí. Volí ji co nejkontrastněji k tématu a tak, aby udržel tempo hry. Střídá vážné a veselé kousky, davové hemžení s intimní konverzací. Takže téma Žena opařená ve sprše vyhlásí dejme tomu v kategorii Reklama. Proloží to Dopisem a téma Vybouchlá televize při sledování hokeje se pak pro změnu hraje jako mnohohlasá Zpívaná operetní scénka. Hrají buď obě družstva najednou - pak diváci posuzují, které družstvo více přispělo ke zdaru improvizace. Nebo se, druhá možnost, porovnávají výkony obou družstev. Rozhodčí losuje, a komu padne jeho barva, může se rozhodnout, jestli chce, nebo nechce hrát první. V tomto případě se pochopitelně hlasuje o tom, které pojetí tématu bylo zdařilejší.

Druhý případ je pro přihlížejícího jednodušší. Protože ve společné scénce sotva stačíte sledovat děj a smát se, natož abyste hodnotili, které tričko bylo vtipnější a pohotovější. Někdy máte v hlasování jasno, někdy je zřejmé, že se hlasuje nazdařbůh anebo ve prospěch týmu, kde máte víc kamarádů.

  šuje i dobu na přípravu, obvykle pět nebo deset vteřin, a dobu improvizace, jednu až tři minuty. Čas na poradu je tak kratičký proto, aby se týmy nemohly domluvit příliš podrobně a stačily si říct jen pár asociací, než vpadnou do hry. Někdy se zápas zadrhne, to když rozhodčí broukáním na kazzu píská "fauly" a pak je publiku vysvětluje, ale přesto se během půlhodinového poločasu stihne šest sedm improvizací.

Například Pět černochů v tunelu jako Upoutávka na film.

V hospodě zavřeno jako Červená knihovna - skvostná pointa, když se z chudého nesmělého chlapce vyklube milionář Dubský, který v servírce zahradní restaurace pozná svou dávnou lásku. Předávání Oskarů, kategorie Volná nakonec byla úplně o něčem jiném, než byste čekali. Předávala se v porodnici trojčata, o něž se porvaly dvě konkurenční matky.

Hnijící hlína v kategorii á la Kundera - dvouminutové existenciální drama, na jehož konci bylo na zahradě vykopáno cosi příšerného. Co to bylo, nevím, rozhodčí odpískala konec.

Vůbec je třeba říci, že by se jednalo o velmi uvolněnou zábavu, při níž si hráči s diváky úžasně rozumějí, nebýt rozhodčí, která pořád někoho sekýruje, napomíná diváky, rozdává trestné body, a ještě si nechá na publikum rozsvítit, když po ní hází na protest molitanové pantofle. Protože se ale vystavuji nebezpečí, že si tuhle výtku slečna Puchalková Michaela vezme osobně, pro jistotu dodávám, že žertuji. Samozřejmě - rozhodčí je role, která má tu až ordinérní protivnost v popisu práce. Ale stejně mě upřímně překvapilo, když jsem v poločase nahlédl do zákulisí a ona se na mě - kupodivu - usmívala.

  A PŘÍŠTĚ ZAS

Skončili jsme po deváté závěrečným hvizdem a dlouhým potleskem. Kdosi těsně zvítězil, ale podstatné to nebylo. Divadelní sport, alespoň v českém pojetí, je opravdu nesoutěžní do důsledků. Publikum je prý přesto spokojeno skoro vždycky. Nejpozději za měsíc se hraje zas. Totéž? Ano i ne. Až na konci mi došlo, že tahle sportovní injekce je vlastně geniálním trikem pro resuscitaci skomírajícího zájmu o divadlo. Podesáté na Lucernu by přišel jen šílenec nebo divadelní teoretik, o dvacetiletých ani nemluvě. Ale jít podesáté na zápas Sparta-Slavia, případně PRA.L.I.NY versus PRA.L.I.NY, to přece nikomu divné nepřipadá.